Růže a červen patří k sobě. U nás to tak ale vždycky nebylo.
Dřív tu na kraji dvora stály dřevěné boudy. Na jejich střechy jsem lezl jako kluk dost často.
V první bylo vždycky uložené naštípané dříví na podpal v kamnech. V další měl děda dílnu a v ní krásný svěrák. Babička tam měla taky své nářadí a pod střechou dřevěné lísky na ovoce.
Vedle jsme každý podzim ukládali uhlí. Až pod střechu, aby vydrželo až do jara. To mě hrozně nebavilo. Na ulici u vysypané hromady naložit kolečko. Dovézt k boudě na dvůr, vysypat a naházet dovnitř. A takhle celý náklaďák. Brr.
Pak stály kola a tátova motorka. Až u zahrady měly svůj kurník babiččiny slepice a králíci králikárnu.
Aby ty boudy dlouho vydržely, jejich stěny babička občas natírala vyjetým olejem. Já jsem o ně zase třískal tenisákem a jinými balóny.
Nejdřív zmizeli králíci. Pak odešla babička. Její dvě poslední slepice ji přežily jen krátce. Skončily tak, jak jsem to vídal u babičky. Sekyrka, špalek, kbelík, kuchyň.
Boudy po čase musely taky pryč. Už je nikdo nenatíral vyjetým olejem, ani jinak. Navíc zastiňovaly skoro celé okno do dvora, takže se tam muselo pořád skoro celý den svítit.
Vždycky jsem si představoval, co kdyby tam ty boudy nebyly. Jaké by to asi bylo, mít z kuchyňského okna výhled až na zahradu.
Práce to nebylo málo. Materiálu z té bouračky ještě víc. Ale krok za krokem to šlo. Pomalu, ale jistě. Nakonec byly boudy pryč.
Teď může slunce svítit ráno oknem do celé místnosti. Přímo od stolu se dívám na velkou třešeň, kterou jsem zasadil před dvaatřiceti lety jako malý proutek se třemi větvičkami.
Tam, kde stály dřív ty boudy, teď kvetou naše růže. Je červen, jejich měsíc.
Vždycky jsem je obdivoval. Aspoň u sousedů. Hlavně ty popínavé, nádherně kvetoucí nad průchody od vrátek.
Když přicházel každý rok čas jejich květů, blížilo se nezadržitelně léto a s ním i to nejlepší.
Dva měsíce prázdnin.