Příznivá předpověď počasí a nadějně naplánovaná trasa převážně z kopce rozhodly. Autobusem ze Semil až do Vysokého nad Jizerou, pak dolů k potoku Vošmenda a nakonec k řece Kamenici a na vlak.
Výhledy na okolí Vysokého jsou úžasné. Na jedné straně západní hřeben Krkonoš s Lysou horou, Kotelními Jámami a horou Kotel, na druhé v dálce se třpytící věž na vrcholku Ještědu.
Po krátké cestě se dokonce na obzoru ukázaly i dva kopce Velkého a Malého Bezdězu. Blízký hřeben Kozákova zdobil výhled hodně dlouho a snad nejlépe.
Po opuštění vrchu se zajímavým jménem Buč následoval dlouhý sestup. Nejprve do vesnice Roztoky u Semil, a pak až k hladině potoka s neméně zajímavým jménem Vošmenda.
Odkud to jméno pochází, neví asi nikdo. Nevypátrala to jednoznačně ani budoucí absolventka filologie, viz její bakalářská práce.
Přírodní rezervací Údolí Vošmendy vede naučná stezka s řadou informačních tabulí. Ještě jsem neviděl tak často se kroutící potok na tak malém prostoru.
Od hluboko do okolní krajiny zaříznutého potoka se pak musí vystoupat otevřeným úbočím kopce Na Končinách až k cyklostezce. Do obce Bozkov se jde už zas jen dolů.
Kromě zajímavého kostela i jeho okolí mají v centru Bozkova hlavně unikátní a místními i doporučovanou restauraci Dřevěnka. Podkrkonošská švestková omáčka ke křupavým bramboráčkům a uzenému tam byla skutečně vynikající.
Po takovém obědě byl další sestup až k jezu na řece Kamenici jako odpočinek. Před odjezdem z vlakové zastávky Jesenný bylo ještě dost času na prohlídku sklářské expozice včetně nahlédnutí do útrob obnovené malé vodní elektrárny nedaleko.
To všechno stojí v části Jesenného, která se jmenuje Bohuňovsko. Bylo velmi zajímavé seznámit se jak s minulostí tohoto místa, tak poznat, jak se i dnes schopní lidé dokáží poprat s neodvratným vývojem a udržet život i v tak odlehlých místech.
Průjezd vlaku bouřkovým mrakem u Dvora Králové byl dalším zpestřením už takhle parádního výletu. Po návratu začlo pršet hned těsně potom, co jsme přišli domů.
