Duolingo diamantová liga je desátá a nejvyšší hra. Vyhrát ji je výzva.
V Duolingo kurzech mají jednu zajímavou větu:
„I’m here to win and I’m going to win.“
Vyhrát tedy tento svým způsobem nejobtížnější cíl, je stejné jako v jakémkoliv sportu. Stačí se rozhodnout a jednoduše tomu dát víc, než ostatní.
Takže hned od začátku v pondělí vydržet od rána celý den. A pak každý den až do neděle večer.
Velmi se hodí mít lepší strategii i taktiku. K tomu taky trochu štěstí, že to ti druzí nevydrží a asi tak v polovině to už sami vzdají. I když hlídat se to musí až do konce. Štěstí i tady přeje připraveným.
Rozhodující je tedy ten první den. Tam se láme chleba. Už hned v pondělí musí totiž všichni ostatní vidět, že to nebudou mít ani trochu lehké.
Během předchozích týdnů jsem postupně pochopil, že honit se za dalšími prvními místy v nižších ligách je naprosto k ničemu. Dokonce je to i kontraproduktivní. Naprosto stačí být ve skupině těch, kteří příští týden postupují. Takže hlídat si pozici kolem pátého místa.
Je dobré dělat víc jazyků současně. Když to jde, tak navíc i oboustranně. Nestačil jsem se divit, jak snadno se pak za jeden den v to rozhodující pondělí dá udělat 3,5 tisíce bodů. Což jsem neudělal nikdy předtím a už ani potom. V úterý přibylo ještě kolem 2,5 tisíce. A ve středu tisíc.
Ve čtvrtek ráno to vypadalo už nadějně. Ale zdaleka ještě nebyl konec.
Pravidlo je, že čím vyšší úrovně úloh, tím těžší odpovědi a tím méně bodů za stejný čas. Pak člověk jen kouká, kolik toho ve stejném čase a jak rychle stihnou ti ostatní.
Když jsem ještě dřív chtěl vyhrávat v nejnižších ligách, rozhodl jsem se dosahovat hned od začátku a do konce každého dne vždy dvakrát víc bodů, než měl ten druhý.
Pak to plnit vždy každý další den. A vydržet to. Je to opravdu otázka času.
Ale i kondice. Nejen psychické, ale taky fyzické. Dělat přestávky, vyvětrat a projít se. Aspoň na chvíli.
Neocenitelná je podpora okolí. Když moje rodina zjistila, že to opravdu myslím vážně, začali mě sledovat a ptát se. Zejména vnuka zajímalo v druhé půli, kolik mám bodů a kolikátý jsem.
Naštěstí pro mě jsem celý ten týden nemusel dělat nic jiného.
O víkendu jsem měl už hodně velký náskok.
Přesto jsem na to nespoléhal. Zejména, když mě ti hned za mnou zkoušeli svojí honičkou o druhé místo, co ještě vydržím.
Je dobré vědět o svých soupeřích co nejvíc. Čeho už dosáhli a jakých výkonů jsou schopní. V Duolingo aplikaci na mobilu to lze sledovat velice snadno. Taky, kdy jsou právě aktivní a jak.
A hlavně, kdy už toho nechali, což byla často velmi osvobozující informace.
V dubnu jsem s prvními zkušenostmi s Duolingo ligami psal o vytrvalosti. Už tehdy mi došlo, že je to hlavně otázka výdrže. Prostě nevzdat to, vydržet a dokázat víc.
Když už po půlnoci na nové pondělí zbývalo do konce diamantové ligy jen devadesát minut a můj náskok byl více než dvojnásobný, bylo možné jít spát.
S nadějí, že se v pondělí ráno vnuk dozví, co chtěl celý víkend slyšet.
Že to jeho děda skutečně dokázal.
Ráno to ovoce přinášené vytrvalostí bylo doma. Zajímavá zkušenost.
Teď už mi v Duolingo chybí splnit jen nejvyšší čtyři stupně posledního ještě nesplněného motivačního úkolu:
Nepřetržitých 365 dnů v řadě za sebou.
Zbývá mi jich už ani ne tři sta.