Facebook ani Instagram už nějaký čas nepoužívám a je mi bez nich už dlouho fajn. Teď konečně došlo i na WhatsApp. I když je pohodlný, skupinový a nevyžaduje iniciativu.
Zkušenost s FB i IG mi jen potvrzuje, že bez neustálého přístupu k cizímu obsahu může být život klidnější, ne chudší.
Není to kvůli tomu, co na WhatsApp kdo posílá.
Je to kvůli tomu, jak mě ta aplikace na jedné straně ovládá – notifikace, kontrolování, na druhé straně jak předstírá opravdovou komunikaci jako její náhražka.
Ani rodinný obsah sdílený tudy nenahradí skutečnou osobní blízkost.
Pokud je něco fakt důležité, vždycky se to dozvím. Nepotřebuju k tomu appku. Lidi mi to řeknou, zavolají nebo napíšou SMS. Dokonce i e-mail.
Rodině, kamarádům i kolegům ještě pošlu krátkou zprávu:
Od [datum] přestávám používat WhatsApp a aplikaci u sebe odstraním. Prosím, počítejte s tím, že mě tam už nezastihnete. Důležité věci nejlépe osobně. Nebo mi volejte nebo pište – SMS: [číslo], e-mail: [adresa].
Ne všichni se přizpůsobí a to je v pořádku. Někomu se nebude chtít volat nebo napsat SMS místo skupinové zprávy jedním klikem. To nic neznamená – jen to má svoje hranice. Třeba i méně kontaktu. Ale i to respektuju.
Běžné zprávy, fotky a informace sdílené pouze ve WhatsAppové skupině se ke mně nemusí dostat.
Chápu, že předchozí způsoby sdělování a sdílení nemusí být tak pohodlné, ale rád se k nim vrátím.
Např. jakýkoliv soubor s jakýmkoliv obsahem (nebo celé složky souborů) můžu zcela snadno sdílet (bez ohledu na systém příjemce, bez degradace kvality obsahu) přes volně dostupná internetová úložiště (cloudy). K odkázání na ně pak stačí jedna SMS nebo krátký e-mail. Opakovaně i hromadně.
Meta i jejich WhatsApp mi chybět nebudou. Pocit, že jsem na tom taky pár let byl, možná jen chvíli. I to bude celkem zásadní rozdíl.
