Od vlakové zastávky ve Žďáru nad Metují je stolová hora Ostaš na dohled. Cestou k lesu a pak až k bufetu Ostaš lze potkat ledacos. Dokonce už i zdravého kováře.
Skalní město na Ostaši čeká letní sezóna. Překvapily mě tam široké pískem vysypané cesty a také pro mě nové pohledy na odkryté skalní věže zřejmě díky spoustě vykácených stromů kolem nich.
Postupně stále hustší a vydatnější déšť už takovým překvapením nebyl. Hromy občas taky zahřměly, ale naštěstí dostatečně daleko.
Všechny skalní výklenky byly rychle obsazené svátečními výletníky. Kdo nosí pláštěnku v ruksaku, neměl by mít s deštěm problém.
Po dešti a po obnovení sil v bufetu Ostaš se dalo vyrazit i na Kočičí skály. Dostanou se tam ale jen ti, kdo po cestě projdou úspěšně několika testy.
Odměnou je pak vyhlídka na malebné kopce Broumovské vrchoviny.
Nakonec se ukázal v plné kráse i Kočičí hrad.
Od nejvzdálenější skály zbývá už jen stihnout nejbližší vlak. Nedaleko od zastávky ve Žďáru nad Metují ještě jeden pohled na cíl dnešního výletu.
Zkušenosti z dnešní cesty:
Jsou-li ochranné návleky na lýtka doma, jsou pak kalhoty od kolen dolů špinavé a brzy mokré skrz naskrz.
To mokré platí i pro nohy nad koleny, když si člověk hned a včas neoblékne dlouhou pláštěnku neprakticky uloženou v ruksaku až na dně.
Opravdu je potřeba mít s sebou alespoň jednu náhradní nabitou baterii do kamery.
Není-li po ruce obal chránící kameru v dešti, nedá se fotit, když prší.
Sluneční clona na objektivu ho skutečně chrání. Při nárazu o skálu se z ní sice může něco ulomit, ale je to pořád lepší, než kdyby to potkalo samotný objektiv.
Samotná na krku zavěšená fotokamera i s objektivem můžou náraz o skálu přežít bezbolestně. Ale žebro naražené o takhle odolnou a tvrdou kameru hlásí už něco jiného. Podle internetu to má prý trvat ještě nejméně tři týdny. Má to aspoň tišit kostival, který je jako náhodou několik dní doma.
Pořád říkám, že turistika není nejbezpečnější způsob pohybu. 😊
