Český ráj má pro své pojmenování tolik důkazů. Zejména v podzimních barvách se nabízejí samy.
Na východě Českého ráje jsou nejznámější Prachovské skály a Jinolické rybníky. Kolem nich lze u cesty uvidět starší kotrč, na nebi rodinnou letku při tréninku, nebo i ve skále spícího tvora.
Méně známá vyhlídka ze skalnatého vrcholu kopce Přivýšina hned vedle za těch pár kilometrů lesem při pěkném počasí taky stojí.
Podobné je to i kousek dál na východ z kopce Brada skrývajícího v zemi zbytky někdejšího hradu. Brada je vlastně úplně nejvýchodnější vyvýšenina celého Českého ráje.
Okolo jsou pořád na severozápadě k vidění Trosky a na severovýchodě kopce Tábor, Bradlec a Kumburk. Ještě víc na východ pak z roviny samostatně vyčnívá vrch Zebín, který měl být hlavním cílem dnešní cesty.
Ten špičatý kopeček s kapličkou na vršku mi tolikrát do auta nebo vlaku oznamoval, že Jičín je na dohled. Tehdy jsem ani nevěděl, jak se jmenuje. Nikdy jsem nebyl ani u něho. Dnes se to mělo konečně změnit.
Že zdolání Zebína nebude až tak jednoduché, naznačoval už jeho špičatý vrcholek. Aby to bylo ještě lepší, tak na jeho úpatí došlo k tomu, co se podle odborníků dnes vůbec stát nemělo. Obzor na jihu ale už z obou předchozích vyhlídek naznačoval, že bez ohledu na předpověď tam prší.
Na úpatí Zebína jsem se navíc dozvěděl, že to je kupa téměř čistého čediče, který je pěkně hladký a kluzký.
První kapky deště se přihlásily brzy potom. Postupně déšt houstl, takže nezbylo, než zase jednou vyndat z batohu nepoužívanou a dobře složenou pláštěnku a pokusit se v tom dešti to pončo nějak na sebe dostat. Za chvíli poté samozřejmě déšť začal slábnout a brzy skončil úplně.
Ta krátká chvíle ale stačila, aby se pár metrů strmého stoupání na špičku Zebína změnilo v noční můru.
Příkrý svah nabízel po dešti výstup buď po svažité mokré trávě nebo po úzké, zaříznuté a téměř hladké čedičové cestičce, která vypadala jako uježděná motokrosovými motorkami.
Tuhle zkoušku naštěstí zvládly kvalitní podrážky letos pořízených bot. Bez ohledu na povrch nebo sklon držely jak přilepené.
Hlavně díky nim a taky troše opatrnosti jsem se tam nakonec dostal bez úrazu a mohl se zase rozhlédnout kolem.
Pak už jen zbývalo dostat se podobně bezpečně dolů. Jiná cesta, spíše jen po trávě, lyžařská technika plužení (špičkami k sobě) a taky velmi dobrý vzorek na podrážkách se o bezpečný návrat skvěle postaraly.
Před odjezdem domů tak bylo možné si prohlédnout ještě jedno místo, které jsem doteď znal taky jen z vlaku.
Kdysi zanedbaná stavba kousek za Jičínem se vždycky na cestě na Turnov mihla za okny vlaku na okamžik jako pro mě neznámé překvapení.
Valdštejnská lodžie je ale teď díky práci mnoha nadšenců už něco úplně jiného. Navíc se tam právě dnes konala Slavnost stromů.
Dnešní cesta nemohla mít lepší zakončení.
