🥾 přes 3 kopce – na Žampach a do Letohradu

Žampach není jen osada s pohledem na slavný viadukt u Sázavy. Pod ním jsem už stál. Navštívit kopec se zbytky hradu stejného jména jižně od Žamberku jsem se včera vydal poprvé.

Základní údaje

Trasa: obec Dlouhoňovice se stanicí Žamberk, kopec Kozinec, vesnice Písečná, obec, kopec a zbytky hradu Žampach, znovu do Písečné a přes kopce Mechnáč a Kopeček do Letohradu
Vzdálenost / převýšení: 17,0 km / 427 m
Čas: necelých 7 hodin od vlaku ke vlaku, v pohybu po cestě 4 a půl hodiny
Počasí: letní, chladnější, většinou zataženo a mraky, odpoledne po cestě dvakrát pár kapek, na konci krátká silná průtrž
S kým: skupina KČT

Průběh

Nad Dlouhoňovicemi první vyhlídka jenom na žamberecká sidlíště. Víc toho počasí nedovolilo.

Dál lesní cesty nebo louky a na první kopec Kozinec. To byla ještě procházka, i když nějak dlouhá a pořád bez konce. Sestup z vršku přes časté kořeny po včerejší bouřce pořád mokré byl už občas divočejší. Ale co, ze tří kopců zbývaly už jenom dva. Na obzoru se začal ukazovat ten hlavní, Žampach.

Před Žampachem se na horním konci Písečné ukázalo, že vodu ještě někde mají, i když na koupání moc není. Vodnímu ptactvu ale stačí.

Pak už mě čekala cesta na Žampach. Tady jsem si užil. Jestli mě odrovnal ten předchozí kopec, nebo ty km nachozené doteď už celý tento týden, těžko říct. Hlavní, co se mi honilo hlavou, byla stále se vracející otázka, jestli tohle mám skutečně zapotřebí.

Metoda pár metrů, vydýchat a znovu, mě udržovala při životě. Pomalu jsem se takhle sunul po neustále stoupající a nekonečné cestě. Jak dlouho, netuším.

Když jsem se konečně ocitl na rovnější části cesty nedaleko vrcholu, první průzkumníci se už od hradu vraceli zpátky. Když jsem tam přišel já, byli všichni už pryč.

Měl jsem tak aspoň nerušený prostor pro pár záběrů nedávno otevřených, znovu přístupných a lépe zabezpečených hradních zbytků.

Dolů jsem šel už taky sám, samozřejmě jinudy než ostatní. Někteří z nichž na mě někde měli čekat, ale nikoho jsem už nepotkal. V místní občerstvovně jsme se přesto všichni úspěšně sešli a vydali se pak krásnou venkovskou krajinou dál. I počasí se umoudřilo a příjemné léto jakoby se na chvíli vrátilo.

Po chvilce zpestřené další místní živou atrakcí mě čekala ještě jedna zkouška odolnosti. Tady jsem si už slíbil, že takhle se týrat opravdu nemusím.

Naštěstí tohle bylo v metrech kratší než předtím. Po posledním dobelhání se na hřeben se ukázaly i jiné pohledy.

Od kaple nad Letohradem pak jen zámeckým parkem na Václavské náměstí. Nečekaně se to vyplatilo. V jeho dolním rohu byla otevřená místní kavárna.

Ty černé mraky nad náměstím čekaly, až se v té kavárně usadíme. Najedou přišel silný vítr a spustila se řádná průtrž. Být někde venku, tak bych ani nestačil otevřít batoh pro pláštěnku a už bych ji ani nepotřeboval. Takhle bylo v příjemné kavárně za chvíli po všem a zbývalo už jen dojít v pohodě na nádraží.

Technika a výbava

Sony α6100 a Sony E-Mount 20 mm f/2.8,
iPhone 12 Mini, rezerva powerbanky Xiaomi ZMI 210W netřeba, iPhone 36% až do konce, Routie v pohodě.

Tělo a kondice

Ty nekončící, stále se opakující a často i příkřejší výstupy a sestupy se mému tělu už evidentně nelíbí. Lýtka, stehna, kyslík do plic, tep, při stoupání všechno na hraně. Při sestupech oči taky. Znova sebou praštit jako letos v lednu se mi už nechce.

Zjistil jsem, že během dne ráno a během cesty do sebe naliju už přes dva litry tekutin. Skoro všechno pak vypotím. Nezbytné převlečení do suchého před zpáteční cestou funguje skvěle.

Hmotnost? Půl kila dole.

Díky odjezdu ráno v 7 jsem byl vzhůru už po páté. Večer jsem usnul o půl deváté a spal až do devíti druhý den ráno.

Co mě potěšilo / překvapilo

Krásný prázdninový a skutečný venkov pod Orlickými horami. Především místa mimo hlavní silnice spojující větší města. Tady bych dokázal strávit i víc dnů najednou.