Z nádraží v Turnově proti proudu Jizery na Klokočské skály to byla až ke stoupání k vesničce Klokočí víkendová procházka.
Mohla být i potom. Levá bota mi při tom stoupání začala oznamovat, že tam není něco v pořádku.
Kdyby to bylo nějaké jehličí, které jsem zprvu podezíral, že mě tam píchá, byla by to ta lepší verze. Bohužel další signál už byl o hodně agresivnější. To intenzivní bodnutí nad patou se podobalo do nohy vraženému hřebíku.
A bylo hotovo. Zhmoždění, neboli kontuze Achilovy šlachy. Vím už teď.
Dalších asi 5,5 km do kopce a schodů, na skály, po jejich hřebeni, a pak dolů lesem až ke dráze, bylo možné absolvovat jen krok sun krok a se stálým odlehčováním levého chodidla.
Výhledy i zastávky na občerstvení byly přesto parádní.
Kozákov zas jak na dlani, i televizní věž na Ještědu se třpytila na dohled.
Kempingy u Jizery byly plné, Dlaskův statek u Dolánek taky.
Vyhlídka na Zdenčině skále se tentokrát do programu cesty nevešla, zámek Hrubý Rohozec u Turnova na pravém břehu Jizery taky ne. Snad jindy.
K vlaku a ještě jeden kilometr domů jsem se ale dobelhal úspěšně.
Teď spoléhám na léčení napuchlé levé nohy nad patou a Reparil gel. Cestu za zdravím si sice představuji trochu jinak, ale nakonec všechno zlé je k něčemu dobré, že.