Naštěstí bez zranění. Celou cestu bylo aspoň sucho. Věděl jsem, že mě čeká stoupání 200 metrů na dvou kilometrech – ale jaký test výdrže mě čeká, mi nikdo neřekl. To jsem zjistil až na místě.
V sobotu jsem šel trasu KČT ze Smržovky na Černostudniční hřbet, pak po hřebeni od rozhledny na Černé Studnici přes Muchov na vyhlídku Terezinka a dolů do Tanvaldu.
Celý hřbet je jedna velká hromada kamenů a balvanů – a stejné jsou i všechny cesty na něj i z něj. Říkat tomu „kamenná pole“ je fakt hodně mírné vyjádření.
Každý krok znamená šlapat po nerovných, různě velkých, vysokých a nakloněných „schodech“, a to pořád dokola – i prudce do kopce, nebo stejně divoce dolů.
Bota mi podklouzla jen dvakrát a pokaždé jsem to s klikou ustál. Nechci ani domýšlet, jaké by to bylo za deště nebo po dešti.
Další ponaučení – podcenil jsem přípravu na energii. Úplně jsem zapomněl, jak dobře funguje hroznový cukr. Stačilo pár tabletek od šikovných kamarádů a hned se šlo líp. Díky, Ondro a Marto!
Lýtka a stehna si ale pořádně užila – chodit po rovině nebo v mírných kopcích po hezkých cestách je něco úplně jiného.
Hlavně, že to dobře dopadlo. Žádná krev, nic naraženého ani rozbitého. Ale zkušenost užitečná v každém ohledu.
Sáňkařská dráha na svahu nad Smržovkou.
Rozhledna na Černé studnici. Na západě Ještěd a Jablonec nad Nisou, na jihu Kozákov a vpravo od něj v mlze Trosky.
Nečekané setkání pod Černou studnicí – vzdálená neteř ze vzdáleného Havlíčkova Brodu.
Na závěr Tanvald z Terezinky. Dobrodružný sestup odsud si už raději nepřipomínám.
Poslední překvapení mi přichystala záložní powerbanka, která měla po cestě dobíjet zřejmě už dožívající zdroj mého iPhonu 12 mini. Až na konci cesty jsem zjistil, že živit Routie přes GPS je pro obě baterie víc než vyčerpávající. Zas je co řešit.
